Celostátní přehlídka souborů LDO Litvínov 2019

Videa z Celostátní přehlídky LDO Litvínov 2019

Výsledková listina LDO soutěžní přehlídka v kolektivním projevu

Radostná zpráva z tvorby, nejen dramatické.

Od 30. května do 2. června letošního roku jsem byl vtažen do velkého dobrodružství. Díky laskavé umíněnosti Ireny Konývkové, jsem (s velkým respektem a drobnou obavou) poprvé přijal roly porotce na akci se zřejmě nejobsáhlejším názvem, které jsem se účastnil 😊:

ÚSTŘEDNÍ SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKA LITERÁRNĚ-DRAMATICKÉHO OBORU ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL ČR V KOLEKTIVNÍM PROJEVU DRAMATICKÉM, PŘEDNESOVÉM, LOUTKÁŘSKÉM A PANTOMIMĚ.

Hned na úvod považuji za potřebné zmínit, že z pohledu organizačního šlo o akci zajištěnou ze strany ZUŠ Litvínov na špičkové úrovni. Vzhledem k počtu představení (27!) uváděných v mnoha různých prostorech, mnohdy s profesionálními nároky na technické vybavení od pořadatele, střídajících se v tempu připomínající dostihová odpoledne, si tým pořadatelů vysloužil (nejen) můj obrovský obdiv. Obdiv o to větší, že se mezi jednotlivá představení a diskuse o nich povedlo „napasovat“ ještě vzdělávací část pro členy souborů – snad to nejcennější co si mohou účastníci takovéto akce odnést.

Přiznal jsem hned na počátku svou naprostou nepolíbenost prací s „hereckým materiálem“ pod hranicí zletilosti – považuji tuto disciplínu za téměř královskou a nikdy jsem si nedovedl představit, že bych v sobě objevil schopnosti a zručnost, které by mě k něčemu takovému opravňovali. Vím, jak je snadné ovlivnit život dospělých tvůrců, nějakou nešikovnou připomínkou, otevřením vnitřního tématu ve špatný okamžik… O to větší respekt u mě mají kolegové, se kterými jsem se na konci jara mohl setkat v Litvínově.

Jedna z věcí, které jsme byli svědky téměř u všech inscenací, byla režijní sebekázeň. Z mého pohledu jedna z nejvzácnějších a nejcennějších vlastností kolegů ze ZUŠek. Být „k dispozici“ svému souboru, svým hercům, být víc užitečný než exhibovat jako velký intelektuál – to jsem si odnesl jako asi nejzásadnější zprávu z tohoto čtyřdenního divadelního maratonu v Litvínovské Citadele. Uvědomoval jsem si, jak cenné je netrvat na tom, aby inscenace vyrostla za každou cenu do nebes. Naopak, citlivá práce s tou svou třídou, tak aby už samotná účast na tom, že cosi vzniká se mohlo zjevit jako svébytné téma mnoha inscenací. Navíc, tento fenomén nebyl zneužíván jako alibi. Vždy šlo o usilování o nějaký viditelný divadelní cíl. Cíl vybraný tak, aby byl pro konkrétní soubor srozumitelný, stál jim za úsilí a mohli se za svou práci postavit. Užívat si, že výsledek mohou sdílet s diváky.

Postupně se mi jasněji zjevoval fakt, že tento přístup není výsledkem nějaké nahodilosti, ale vědomého, pokorného a pečlivého přístupu. Schopnost stát se pokaždé trochu jiným pojivem pro „cihly“, které se v daném ročníku na „dramaťák“ přihlásily. To je nezbytnou schopností, která vede k úspěchu. Úspěchu jak divadelnímu, tak pedagogickému. Dokázat si po každé „sezóně“ posbírat konkrétní zkušenosti, výsledky, reakce na použité postupy a do další práce se z nich poučit, abych se příště mohl ještě lépe rozdat… A navíc být natolik otevřený, abych si dopřál přiznat, že třeba děti přišly s něčím, co já sem neviděl, posunuly celek trochu jinam, do prostoru, kde se cítí zcela svobodně.

Pokud se kochám nad skutečností, kterou otřískaný vedoucí dramaťáku považuje za přirozené řemeslo, pak se omlouvám. Omlouvám se i za to, že si neodpustím připomenout, že oni plní několik funkcí najednou. Funkcí, které v klasickém souboru zastává hned několik lidí – jsou dramaturgy (texty nejen vybírají ale i upravují nebo společně se souborem píší), výtvarníky, krejčovnu nejspíš po ruce nemají, vybírají zvukovou složku, mají na starosti propagaci i produkci, a současně pečují o růst souboru. Díky těmto obětavým výkonům jsme s kolegy porotci a tvůrci jednotlivých inscenací mohli strávit několik příjemných hodin debatou o divadle, o přemýšlení divadlem, o divadle jako jedné z cest jak děti i sebe přivést k možnosti vypořádávání se s našim světem…

Ano, scházeli jsme se nad pracovními výsledky, snažili jsme se společně hledat možnosti, jak budoucí výsledky posunout ještě dál. A nakonec jsme museli sestavit i výsledky celé přehlídky. Znamená to vždy trochu bolestivý pokus o srovnání divadla do sportovního systému. Což málokdy může proběhnout zcela hladce. Proto systém „Pásem“ (Zlaté, Stříbrné a Bronzové) a čestných uznání považuji za jeden z nejzdařilejších, se kterým jsem se setkal. I vzhledem k tomu, že celá akce je přehlídkou inscenačního snažení během růstu (snad ve všech významech) aktérů, a být nejlepší dnes není cílem, nepovažuji konkrétní zařazení souborů za to nejdůležitější. Byli jsme svědky inscenací, ve kterých se sklízely plody dlouhodobé práce se souborem a výsledný tvar snesl profesionální měřítka. Ideální materiál pro posouvání se ostatních. Stejně cenné bylo sledovat a debatovat nad prací, která dávala tušit slibně otevřené možnosti a cestu k dalšímu „pásmu“. Také ideální materiál, jak si objevit něco pro svou budoucí tvorbu.

A myslím, že tohle bylo největším přínosem skvěle organizačně a lidsky zabezpečeného Litvínovského ústředního kola – setkávání se nad dokončenou prací, abychom se mohli potkat u té, na kterou se těšíme.

René Vápeník, režisér, porotce